Selhání centrálních bank

2.12.2013

Vrátím se znovu k intervenci ČNB, tentokrát prostřednictvím postřehů ekonoma Milana Zeleného. Tento profesor dlouhodobě drží 1. příčku v žebříčku nejcitovanějších českých ekonomů v zahraničních médiích a i když jeho celkový pohled na ekonomiku dnešních dnů se může někomu  nelíbit, považuji osobně Milana Zeleného za jednoho z nejlepších českých ekonomů, který prostě ví o čem mluví. Výběr níže uvedených řádků je převzat z jeho blogu na Aktuálně.cz

Klíčové centrální banky (USA, Japonsko, EU) již selhaly a neposkytují slibnou naději do budoucna. Mnohé ještě selžou, svým opožděným a nevkusným kopírováním špatných nástrojů. Zde vede a nejvíce vyniká ČNB svým radikálním útokem na autonomii svobodných trhů a svévolnou deformací tržních signálů. V ČR je žádoucí, aby ti čtyři „boys z Neumětel“ ČNB podstoupili veřejný parlamentní výslech a dostali tak možnost vysvětlit své kroky a prokázat „hrozbu“ deflace i nutnou potřebu inflace. Jejich masivní tisk nových peněz a znehodnocení koruny jsou zcela nevhodné pro neautonomní a odvozenou českou ekonomiku. (Tyhle slova prostě tesat do kamene – pozn. SID).

Takový parlamentní výslech (pokud ČR ještě má parlament) je třeba inscenovat veřejně (jak je pravidelné v USA) a pro celou EU. Týká se to všech Evropanů a příklad i služba takhle prokázané jsou neocenitelné. Dlouhodobé a neinformované zasahování do citlivých a životadárných mechanizmů tržního prostředí, na které jsme přes 50 let čekali, je třeba ukončit a éru Velké Deformace opustit. K čemu je nám vlastní měna, když ji sami bezohledně mrzačíme v zájmu zahraničních lobbistů a spekulantů? Nedostatek parlamentního a mediálního rozhořčení také nevěstí nic dobrého.

Finanční krize začala v r. 2007 – je tomu už šest let, co centrální banky USA, EU a Japonska proti ní zcela neúspěšně a zbytečně „bojují“ dvěma triviálními nástroji: 1. Snížením úrokových měr k nule a 2. Pumpováním nových peněz do ekonomiky, tzv. „quantitative easing“, ve skutečnosti „tisk“ peněz státním nákupem obligací (v ČR eura). Šest let – a nic. Přitom míra vstřiku nových peněz činí jen v USA $85 miliard – měsíčně! Tyto úžasné částky však nejdou do nových investic, ale do burzovních spekulací: bublina hodnoty papíru tak na americké burze nutně dosahuje historických rekordů. FED experiment je neortodoxní, bezprecedentní a hlavně: pro reálnou ekonomiku výrazně neúčinný (nejde již totiž o finanční krizi, ale o dlouhodobou transformaci ekonomiky).

Základní “bolehlav“ teprve přichází: Jak celé tohle pomatení zastavit? Lze to vůbec ukončit? A když ano, jaké budou následky? Ukazuje se, že se to nikomu zastavovat moc nechce; všichni se bojí důsledků a strkají hlavy do písku; jiní prostě rezignují nebo „prchají“.

V ekonomii (i v politice) se dnes nadmíru užívá obamovské argumentace, tzv. counterfactual reasoning (argumentace proti faktům): představa, že skutečný výsledek by mohl být jiný, kdyby bylo se rozhodlo jinak, než se fakticky rozhodlo; např. prohráli jsme, ale kdyby kopal (nekopal) Pepek, tak bychom vyhráli (prohráli ještě víc). Zvrhlá „krása“ takových úvah spočívá v tom, že nikdo neví a nedá se dokázat, jak by bylo, kdyby… Fakta jsou fakta; argumentovat proti faktům je výsadou a privilegiem pomatených.

Oficiální výzkumy centrálních bank samy ukazují, že jejich extrémní strategie „nulování“ úroků a masivního tisku peněz mohla pomoci zvýšit růst HDP o 1-3%, snížit nezaměstnanost o 1% a vzdorovat deflaci. Očekávali bychom jistě podstatně vyšší makroekonomickou hodnotu od tak masivního vynaložení peněz, času a úsilí. Zatímco vlády (USA, EU a Japonska) získaly kolem $1,6 biliónů úlevy ve splátkách svých rekordních dluhů, domácnosti naopak ztratily $630 miliard na úrokových příjmech a ceny nemovitostí vzrostly spekulačně o 15%. To je vše.

Úroková míra je prostě cena peněz. Představte si, že cena peněz je nula (někde i negativní) během dlouhého období. Jak lze racionálně rozhodovat, investovat a spořit, když je cena peněz nula? Jak lze do ekonomiky pumpovat biliony dolarů, aniž by klesala hodnota peněz a nerostla inflace? Jediné co brání růstu inflace je rostoucí nezaměstnanost, klesající mzdy, minimální růst a vysoké deflační tlaky. Proto nelze jen tak „přestat“. Navíc se ekonomiky již přizpůsobily a unáhlený exit by vedl k chaosu rostoucích úroků, vysoké inflace a hlubší nezaměstnanosti (To je z toho pak i ta Yellen jelen). Makroekonomické modely jsou tak prostinké, že předpokládají ekonomiku jediného „reprezentativního“ činitele, jediný homogenní produkt a pouze dva produktivní vstupy (práce a kapitál). Složitost, různorodost a diferencovanost reálné ekonomiky je nahrazena předpokladem, že se pestrost základních rozdílů v agregátu nějak vynuluje. Je vůbec možné takhle uvažovat ? Odpověď je jednoduchá: jediný bod stabilní rovnováhy (kdy je agregátní poptávka rovna agregátní nabídce) existuje pouze za předpokladu jednoho ekonomického činitele. Jinými slovy, postulujeme takové ekonomické chování, které vyhovuje matematickému modelu, ne naopak. Není divu, že nelze téměř nic předpovědět s použitelnou spolehlivostí. Za předpokladu více různých činitelů už smysluplnou koncepci agregátní poptávky nelze ani definovat.

Připomíná to nedávný mediální titulek: „Studená sprcha: česká ekonomika znovu padá“. Jde prý o „překvapení“; analytici očekávali pokračování oživení, současné výsledky jsou podle nich studená sprcha. Stojí za nimi například slabé investice a nižší počet pracovních dní (jistě těžko odhadnutelné „faktory“, že?). Jakou roli v tom všem hrají analytici, proboha? Zíráním do čísel nelze předpovědět nic, pokud nerozumíme tomu, co taková čísla představují, pokud vůbec něco. Jak varoval prof. Deming: „Automobil nelze řídit s pohledem upřeným do zpětného zrcátka“. Nejde však o analytiky (ti dělají jen to, co umí), ale o ty, kteří se jejich rad dovolávají a jejich pochybné názory mediálně rozšiřují. Není divu, že je veřejnost zmatená a podle toho se i chová. A ten podtitulek „Dolů jde i Německo“ také nevěstí nic dobrého, obzvláště ne v ČR. Trend rostoucí německé nezaměstnanosti se stává hrozbou. Každý seberespektující ekonom ví, že recese zdaleka neskončila, že česká ekonomika je odvozená, že Německo nemá zázračný recept (kromě hospodářské závislosti eurozóny), že nejde o cyklickou krizi, ale o novou „normálu“ transformace, a že po skončení krize (nebo zastavení intervencí) nás čeká éra vysokých úroků a inflace.

Lze tedy očekávat, že po zrušení intervencí úrokové míry výrazně a dlouhodobě porostou, i přesto, že míra nezaměstnanosti zůstane vysoká. Centrální banky nemohou do nekonečna eliminovat cenu peněz. Nebezpečí nahrazení investiční činnosti burzovním kasinem je příliš vysoké. Cenová volatilita a tak i riziko, dosud tlumené intervencemi státu, se opět zvýší. Podniky i domácnosti dále omezí kapitálové investice a nákup trvanlivých výrobků. Podle McKinsey Global Institute se náklady na splácení státního dluhu zvýší až o 20%; státní rozpočty budou pod rostoucím stresem, stejně jako hypotéky s variabilními úroky. Kapitálové toky do rozvojových ekonomik se obrátí opačně a jejich volatilita zvýší, obzvláště v Eurozóně, jakož i v zemích závislých na zahraničních investicích a s deficitním běžným účtem (jako Ukrajina, Maďarsko, Turecko, Polsko, atp).

Natírat ekonomiku narůžovo je opravdové selhání, ne-li zločin, na milionech bezbranných a svedených občanů. Lež nedovoluje správnou a včasnou diagnózu, nabádá k lehkomyslnosti a lehkovážnosti, neumožňuje adaptaci a přípravu, otevírá prostor politickým šamanům, odkládá léčbu, stimuluje zadlužení a degraduje životy. Cena za ignorování reality, falešný optimismus a neochotu ke změně je a bude vždy vysoká.

———————————————————————————————-

Názory na intervenci ČNB mohou být pochopitelně různé, ale s mnoha pasážemi prof. Zeleného se jaksi ztotožňuji. Kvalitativní budoucnost ČNB moc růžově nevidím, pokud tam navíc napochoduje Rusnok “Za zásluhy o stát” a s ním pár jeho kamarádíčků..

SID

 

 

 

 

Bookmark the permalink.

Komentáře jsou zakázány.